Země Světa - Japonsko

Tokio se v současné době všeobecně označuje za největší světovou megapoli.. Vyhovuje několika různým kritériím, podle nichž lze takový „titul“ nějakému městu přidělit – ať už je to počet obyvatel žijících v souvislé oblasti s určitou hustotou osídlení nebo počet obyvatel na nepřetržitě zastavěném území s městskou zástavbou v rámci jednoho pracovního trhu. U Tokia se v této souvislosti nejčastěji uvádí kolem 38 milionů obyvatel. Není přitom podstatné, že z čistě administrativního hlediska není celá oblast označena jednotným názvem Tokio. Za počátek tokijských dějin se někdy bere rok 1457, kdy si v rybářské vesničce Edo („Brána k zálivu“) postavil svůj hrad samuraj z málo významného rodu Óta, nebo spíše až rok 1590, kdy si toto místo za své rodové sídlo zvolil věhlasný bojovník Iejasu Tokugawa krátce před tím, než se stal šógunem – vojenským vládcem celého Japonska. Budeme-li uvažovat tímto způsobem, musíme uznat, že na rozdíl od většiny světových velkoměst má Tokio dějiny mimořádně krátké. Dnešní obyvatelé Tokia proto rádi zdůrazňují také rok 628, kdy podle legendy právě tady našli dva místní rybáři malou zlatou sošku buddhistické bohyně milosrdenství Kannon. V roce 645 zde měl pro její uctívání vzniknout malý chrám, který se později rozrostl a stal se základem pro stavbu Sensódži – nejvíce navštěvovaného buddhistického chrámu v současném Tokiu. Věhlas ale Edo každopádně získalo až po roce 1603, kdy odtud celému Japonsku až do roku 1867 vládlo postupně patnáct šógunů z dynastie rodu Tokugawa. Buď jak buď, zrodilo se tu město, kde vládl nejdřív šógun, pak císař a od roku 1947 zde sídlí vláda a obě komory parlamentu. Ve všech třech případech bylo a je i nyní mocenským střediskem země. A ve všech svých podobách téměř po celou dobu existence bylo nejlidnatější metropolí na světě. Poprvé tohoto primátu dosáhlo již kolem roku 1700. Hned potom, co se ujal moci první šógun Iejasu Tokugawa, došlo k obrovskému stavebnímu rozvoji a v roce 1638 byla dokončena stavba rozlehlého opevněného šógunského sídla (zámek Edo). V roce 1700 žilo v Edu asi 1,2 milionu lidí, zatímco v Londýně stěží milion. Asi 500 km východně od Eda zatím dál pokračoval život v oficiálním hlavním městě Kjótu, které bylo už od roku 794 sídlem císařů a dvorní aristokracie. Na počátku 18. stol. tam kromě císařského paláce stálo pořád ještě mnoho šintoistických chrámů a buddhistických klášterů, ale s tehdejším Edem se už Kjóto nedalo ani v nejmenším srovnávat. Úpadek Kjóta pak dál rychle pokračoval, takže město postupně upadalo v zapomnění. Císařové sice jako „vtělená božstva“ zůstali nadále klíčovými postavami šintoistického náboženství, ale až na formální roli osobně jmenovat nové šóguny praktickou moc ztratili. Dobové záznamy potvrzují, že kolem roku 1850 běžní rolníci v japonských vesnicích už téměř nic nevěděli nejen o existenci Kjóta, ale ani o existenci samotného císaře. Iejasu, první vládce v Edu z šógunské dynastie Tokugawa, se dostal k moci po vítězství v bitvě u Sekigahary 21. října 1600, považované za vůbec největší bitvu v dějinách země. Celé tehdejší Japonsko (ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku) se rozdělilo na dvě části a proti Tokugawově západní armádě asi se 70 000 samuraji se postavilo zhruba 100 000 protivníků ve východní armádě. Tokugawa dosáhl drtivého vítězství a o tři roky později, roku 1603, jej v Kjótu císař jmenoval šógunem. Začala éra Edo, někdy také označovaná jako éra Tokugawa. Japonsko bylo sjednoceno a vládcové (daimjóové) poražených rodů se podrobili Tokugawovi. Ten jim ale jen tak neodpustil. Zatímco daimjóové z rodů, které Tokugawu uznali za vládce již před bitvou u Sekigahary, získali označení fudai („dědiční“ vazalové) a šógun si výhradně mezi nimi vybíral své úředníky pro státní správu, poražení byli označeni tozama („vnější“ daimjóové) a různým způsobem diskriminováni, např. od roku 1635 museli i se svou rodinou a služebnictvem žít vždy střídavě určitou dobu na svém panství (vzdáleném často stovky kilometrů od Eda) a určitou dobu v šógunském paláci v Edu. Od roku 1642 však byla tato povinnost rozšířena i na dědičné vazaly, protože šóguni si tímto způsobem udržovali neustálou kontrolu nad všemi podřízenými rody a za celou dobu jejich vlády také nedošlo k žádným větším vzpourám. Důsledkem bylo nejen to, že Edo bylo neustále přeplněné samuraji z významných a bohatých rodů, ale také to, že šóguni museli věnovat velkou péči budování a údržbě silnic. Pět hlavních říšských silnic vycházelo od mostu Edobaši přes řeku Sumidu: tři na západ různými trasami do Kjóta a dvě na severovýchod: do Nikkó a do 780 km vzdáleného Aomori na nejsevernějším výběžku ostrova Honšú, kde území tehdejšího Japonska končilo. Ve starém Edu se most stal symbolickým středem Japonska a oblíbenou památkou je i mezi současnými turisty, přestože nyní leží mimo hlavní centrum města. Edo bylo v podstatě samurajským městem a samurajové se těšili těm nejvyšším privilegiím. Jako příslušníci vojenské aristokracie měli jako jediní právo nosit na... Země Světa - Japonsko od oblíbené značky GEO-Bohemia, s.r.o. - tento hit pořídíte za skvělou cenu 95 . Zboží zařazené v našem katalogu vás nezklame. Nakupování na internetu je výhodnější než v kamenné prodejně, která má vyšší náklady.

Další parametry Země Světa - Japonsko

• Název: Země Světa - Japonsko
• EAN: 446911
• Cena: 95
• Dodací lhůta: 0 dnů